Právní aspekty popření otcovství

Právní aspekty popření otcovství

Právní aspekty popření otcovství otcem zapsaným v rodném listu zletilého dítěte podle judikatury českého Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva



 
Tento článek shrnuje základní právní aspekty možného popření otcovství zletilého dítěte otcem zapsaným v rodném listu tohoto dítěte v souladu s právem České republiky, a dále s přihlédnutím k relevantní judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
 
Úvodem je nutné mít na paměti zejména to, že ve všech případech dotýkajících se rodinného práva, zejména pak v případech určení a popření rodičovství, výživného rodičů vůči dítěti či rodičovské odpovědnosti jsou všechny soudy povinny posuzovat každý konkrétní případ individuálně, a to na základě konkrétních okolností daného případu.
 

Právní základ podle českého práva


 
O popření otcovství může rozhodnout výhradně příslušný soud, a to vždy na základě žaloby na popření otcovství. Ustanovení § 785 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) stanoví z důvodu maximální stability rodinně-právních vztahů mezi rodiči a dětmi jednotlivé prekluzivní (propadné) lhůty pro podání návrhu na popření otcovství, a rovněž pevně stanoví počátek jejich plynutí tak, že „Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte.“ Zákonná úprava proto koncipuje dvě základní lhůty, a to lhůtu subjektivní - šestiměsíční, která plyne až od doby, kdy otci vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte a dále lhůtu objektivní – šest let dítěte, která musí být dodržena v každém případě, bez ohledu na to, kdy otci vznikly důvodné pochybnosti o jeho otcovství k dítěti.
 
Účastníky řízení jsou navrhovatel a dále ten, kterého zákon za účastníka označuje. Za účastníky jsou tedy v řízení o popření otcovství považováni vždy: žena, která dítě porodila, dítě a muž, který o sobě tvrdí, nebo o němž je tvrzeno, že je otcem dítěte (domnělý otec) nebo jehož otcovství má být popřeno.
 
Ustanovení § 792 občanského zákoníku obsahuje výjimku, podle které může soud prominout zmeškání výše uvedené popěrné lhůty („nejpozději však do šesti let od narození dítěte“), avšak výlučně v případech, kdy to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Zda je prominutí zmeškání popěrné lhůty (a tím umožnění popření otcovství) v zájmu dítěte, je třeba posoudit vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu. Podle komentářové literatury k výše uvedenému ustanovení bude „v zájmu dítěte takové popření otcovství i po uplynutí popěrné lhůty nepochybně např. tehdy, pokud muž, který je v matrice zapsán jako otec, biologickým otcem dítěte není, o výchovu dítěte (typicky z tohoto důvodu) nejeví zájem, s dítětem neudržuje žádné styky atd., zatímco biologický otec naopak o dítě zájem jeví a fakticky již s matkou dítě vychovává“. Zároveň však úvahu o zájmu dítěte nelze redukovat na pouhý soulad biologického otcovství s právním stavem, ale je vždy nutné posoudit, zda otec jeví o dítě zájem, a zda dítě fakticky vychovává a má k němu citový vztah.
 
Legální pojem veřejný pořádek je pak komentářovou literaturou vykládán jako poměrně široký souhrn pravidel chování a zásad, na kterých celá společnost trvá.
 

Evropské právo


 
Evropská úmluva o ochranně lidských práv (dále jen „Evropská úmluva“) stanoví v článku 8 odst. 2, který upravuje právo na respektování rodinného a soukromého života to, že: „Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
 
Jakýkoli výklad Evropské úmluvy je ponechán judikatuře ESLP, která konstantně vyjadřuje domněnku, že „respektování rodinného života vyžaduje, aby biologická a společenská realita převážila nad zákonnou presumpcí, která přímo koliduje jak s prokázanými fakty, tak s přáním dotčených osob, aniž je skutečně komukoli ku prospěchu“, která byla vůbec poprvé judikována v rozsudku ESLP ve věci Kroon vs. Nizozemí ze dne 27.10.1994, stížnost č. 18535/91.
 

Judikatura ESLP


 
V každém jednotlivém případě, kdy je přezkoumáváno případné porušení výše uvedeného čl. 8 Evropské úmluvy je podle ustálené judikatury ESLP nutné zkoumat skutečné vztahy mezi dítětem a mužem popírajícím otcovství. Jak vyplývá z rozsudku ESLP ve věci Shofman vs. Rusko ze dne 24.11.2005, stížnost č. 74826/01, ESLP uznává, že neexistuje žádný univerzální standart ohledně lhůt pro podání žalob na popření otcovství, neboť napříč Evropskou Unií jsou státy, které mají lhůty půlroční, roční, dvouleté či dokonce neomezené. Tyto lhůty by ale zároveň neměly způsobit to, že právní domněnka převáží nad biologickou a společenskou realitou se zřetelem na objektivní zjištěné skutečnosti. Zároveň je ale nutné v rámci respektování soukromého a rodinného života respektovat ochranu zájmů dítěte a právní jistotu v rodinných vztazích.
 
Vznikne-li mezi právním otcem a dítětem silné sociální pouto, a tento vztah bude mít ustálenou povahu, tedy zejména že muž o dítě pečuje, stýká se s ním, má s ním úzký vztah, nebude pravděpodobně ve veřejném zájmu a ani v zájmu dítěte, aby otcovství tohoto muže bylo popřeno, a to zejména z důvodu zachování právní a sociální roviny rodičovství. ESLP ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje snahu o dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem zachování rodinné jistoty a právem stěžovatele na přezkum jeho otcovství ve světle biologických důkazů.
 
V souladu s judikaturou ESLP je dovozováno, že zájem dítěte by měl převážit nad zájmem matrikového otce především v následujících případech, kdy matrikový otec:

(i) uznal své otcovství k dítěti, ačkoli věděl, že dítě nezplodil;

(ii) uzavřel manželství se ženou, o níž věděl, že očekává dítě s jiným mužem;

(iii) nepopřel v zákonné lhůtě své otcovství k dítěti narozenému za trvání manželství, přestože věděl, že dítě bylo počato z mimomanželského styku, dítě vychovával jako své a po rozchodu s matkou usiluje především o zánik vyživovací povinnosti.

 

Judikatura Ústavního soudu Česká republiky


 
Do 8.7.2010 byla v českém právním řádu lhůta pro popření otcovství manželem matky šest měsíců ode dne, kdy se otec dozvěděl, že se jeho manželce narodilo dítě. Tato právní úprava byla nálezem Ústavního soudu označena za protiústavní a byla zrušena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8.7.2010, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „Právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy brání orgánům veřejné moci svévolně zasahovat do tak intimní sféry každého jednotlivce, jakou představují vztahy mezi rodiči a dítětem. Tyto vztahy jsou nejpřirozenějším výrazem lidské identity a právo v demokratické a svobodné společnosti musí respektovat jejich existenci. Smysl a povaha rodinných vztahů a rodinného soužití totiž není primárně právní; právo pouze přiznává ochranu jejich reálné existenci. Tato ochrana pak nemůže být zabezpečena pouze povinností zdržet se určitých zásahů ze strany veřejné moci. Stát je současně povinen přijmout takovou právní úpravu, jež zaručí právní uznání rodinných vztahů a vymezí jejich obsah jak ve vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám.“ Následně došlo k nahrazení zrušené právní úpravy úpravou současnou, která byla blíže popsána v úvodu tohoto článku.
 
Ústavní soud se popíráním otcovství po uplynutí popěrné lhůty zabýval již několikrát, přičemž nejaktuálnější judikatura je z května tohoto roku. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby, ale zároveň respektovat právní jistotu rodinných vazeb vytvořených na základě právní domněnky. Toto stanovisko bylo znovu zopakováno v nálezu sp. zn. II ÚS 1741/18-1 ze dne 21.5.2019, kdy Ústavní soud judikoval, že “Právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby. Rodiče mají právo na to, aby jejich biologické rodičovství bylo ze strany veřejné moci respektováno, a dítě má právo znát své biologické rodiče. Na druhou stranu požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude nejlepší zájem dítěte hrát důležitou roli. Při posuzování problematiky určování a popírání otcovství proto soudy musí vždy pečlivě vyvažovat všechny protichůdné hodnoty a zájmy, kterými jsou zejména ochrana nejlepšího zájmu dítěte, veřejný zájmem na stabilizovaných rodinně-právních vztazích a právo zúčastněných osob na zajištění jejich vzájemných biologických vazeb.”
 
Ústavní soud dále poukazuje na to, že roli soudů v řízeních o určování či popírání otcovství nelze omezovat na pouhé formální osvědčování výsledků testu otcovství, naproti tomu soudy při rozhodování paternitních sporů vždy nutně zkoumají také další relevantní faktory a skutečnosti konkrétního případu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 475/17 ze dne 3. 5. 2017).
 
Ústavní soud se již dřívě vyjádřil k povaze právních domněnek otcovství, a to konkrétně v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/09 ze dne 18.11.2010 tak, že „Ačkoliv právní domněnky významným způsobem zjednodušují určení právního otcovství, nelze je z povahy věci považovat za dostatečnou záruku shody biologického a právního otcovství. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby tak právní řád vedle domněnek vytvořil právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není biologickým otcem dítěte. Omezí-li zákonodárce možnost popření otcovství ze strany této osoby stanovením lhůty, nesmí při jejím stanovení upřít relevanci okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující její otcovství. Teprve od tohoto okamžiku má totiž právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné moci s návrhem na popření otcovství ve lhůtě pro podání žaloby na popření otcovství. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany svého práva musí reflektovat tu stránku práva na ochranu soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. Právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu, převážit zájem právního otce na popření otcovství.“
 

Závěrečné shrnutí


 
Vzhledem k dosavadní judikatuře lze uzavřít, že žaloba na popření otcovství zletilého dítěte bude příslušným soudem prvního stupně, a případně také odvolacím soudem s velkou pravděpodobností zamítnuta, a to právě z důvodu uplynutí objektivní popěrné lhůty. Nelze ovšem vyloučit, že vrcholné soudní instance, případně ESLP rozhodnou v souladu se závěry, které konstantně prostupují jejich judikaturou, a shledají, že je dán právní zájem otce na popření otcovství z důvodu nesouladu právního a biologického stavu, a to i přes zletilost dítěte a přes zmíněná ustanovení českého právního řádu bude promeškání výše uvedené objektivní popěrné lhůty prominuto, a popření otcovství umožněno.
 
Každý případ bude ovšem nutné posuzovat velice specificky, a nelze zcela přejmout výše uvedené závěry z citovaných judikátů, bez zkoumání konkrétních odlišností a nuancí tehdy rozhodovaných případů.
 
Pro více informací nás kontaktujte na:
 
JUDr. Mojmír Ježek, Ph.D.
 
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz
 
About ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
 
Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právo a poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVIS působící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježek mají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.

Informace obsažené na této webové stránce jsou právnickou reklamou. Nepovažujte nic na této webové stránce za právní poradenství a nic na této webové stránce nepředstavuje vztah advokát-klient. Předtím, než začnete jednat o čemkoliv, o čem si na těchto stránkách přečtete, domluvte si právní konzultaci s námi. Dosavadní výsledky nejsou zárukou budoucích výsledků a předchozí výsledky neznamenají ani nepředpovídají budoucí výsledky. Každý případ je jiný a musí být posuzován podle vlastních okolností.

Comments are closed.