Veřejně přístupná účelová komunikace: Kdy vzniká a jak se bránit
Koupě pozemku, zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí i řádné plnění daňových povinností zpravidla vedou vlastníka k přesvědčení, že o způsobu užívání svého majetku rozhoduje výlučně on sám. V praxi však není výjimečné, že se vlastník až po letech dozví, že přes jeho pozemek vede veřejně přístupná účelová komunikace, kterou je podle § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, oprávněn bezplatně užívat každý. Takový závěr bývá často výsledkem správního řízení zahájeného až mnoho let po vzniku skutkového stavu, aniž by vlastník kdy výslovně souhlasil s veřejným užíváním svého pozemku nebo za takové omezení obdržel jakoukoli náhradu. Jak je možné, že veřejně přístupná účelová komunikace vznikne i bez konstitutivního správního rozhodnutí? Za jakých podmínek k tomu může dojít? Kdy naopak její existence dovozena být nemůže a jakými prostředky se může vlastník proti takovému zásahu do svého vlastnického práva bránit?
Co je veřejně přístupná účelová komunikace
Účelová komunikace představuje podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona o pozemních komunikacích nejnižší kategorii pozemních komunikací. Ve smyslu § 7 odst. 1 tohoto zákona slouží zejména ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
Klíčový, a pro vlastníky nebezpečný fakt spočívá v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace (dále jen „VPÚK“) vzniká přímo ze zákona, naplní-li se současně její definiční znaky. K jejímu vzniku není zapotřebí žádného konstitutivního rozhodnutí správního orgánu; pozdější deklaratorní rozhodnutí o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu pouze potvrzuje stav, který už nastal. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 314/2024-112, jednotlivé znaky je nutné zkoumat nezávisle a nenaplnění kteréhokoli z nich vede k závěru, že se na daném místě VPÚK nenachází.
Čtyři znaky pro vznik VPÚK
Ustálená judikatura, navazující zejména na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, a dále na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015-14, a ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014-85, dovodila, že existence VPÚK předpokládá současné naplnění čtyř kumulativních znaků:
1. Existence stálé a v terénu patrné dopravní cesty
Prvním předpokladem je existence stálé a v terénu zřetelně identifikovatelné dopravní cesty určené k užití chodci nebo vozidly ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Musí se jednat o fakticky existující komunikaci se stabilním průběhem, nikoli o pouhé historické či nahodilé stopy v krajině. Za VPÚK proto zpravidla nelze považovat například tzv. senové cesty vzniklé pouze opakovanými přejezdy zemědělské techniky, které následně zanikly nebo zarostly, ani komunikace doložené výhradně historickými mapovými podklady, pokud jejich existence již není v terénu objektivně patrná.
2. Naplnění zákonného účelu komunikace
Druhým znakem je naplnění účelu vymezeného v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy zejména spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, jejich propojení s ostatními pozemními komunikacemi nebo zajištění přístupu za účelem obhospodařování zemědělských či lesních pozemků. Nestačí tedy pouhá existence cesty v terénu. Ta musí současně plnit zákonem předpokládanou komunikační funkci.
3. Souhlas vlastníka s obecným užíváním
Třetím znakem je souhlas vlastníka pozemku, na němž se komunikace nachází, s jejím obecným užíváním veřejností. Tento požadavek není v zákoně výslovně zakotven, byl však dovozen ustálenou judikaturou jako nezbytný ústavněprávní korektiv ochrany vlastnického práva.
4. Nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba
Čtvrtým znakem je existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Posuzovaná komunikace musí představovat nezbytné spojení pro konkrétní dotčené nemovitosti, které nelze rozumným způsobem zajistit jinak. Ani tento požadavek nevyplývá přímo z textu zákona, ale byl vytvořen judikaturou Ústavního soudu jako prostředek ochrany vlastnického práva před nepřiměřenými zásahy.
Právě třetí a čtvrtý znak představují v praxi nejčastější důvod, pro který správní orgány nebo správní soudy dospívají k závěru, že VPÚK nevznikla. Současně jde o okruhy námitek, na nichž bývá nejčastěji postavena procesní obrana vlastníků dotčených pozemků.
Bez souhlasu vlastníka VPÚK nevznikne
Existence veřejně přístupné účelové komunikace představuje významné omezení vlastnického práva. V důsledku jejího vzniku totiž získává neurčitý okruh osob oprávnění dotčený pozemek bezplatně užívat v režimu obecného užívání, zatímco vlastník je povinen takové užívání strpět. Z ústavněprávního hlediska se proto jedná o zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Podle čl. 11 odst. 4 Listiny lze vlastnické právo nuceně omezit pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud proto ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 dovodil, že absentuje-li některá z podmínek ústavně přípustného omezení vlastnického práva, představuje takový zásah porušení ústavně zaručené ochrany vlastnictví. Právě z těchto důvodů judikatura dovodila, že institut veřejně přístupné účelové komunikace lze vykládat ústavně konformním způsobem pouze tehdy, existuje-li souhlas vlastníka s obecným užíváním jeho pozemku.
Souhlas může být dán dvojím způsobem:
- výslovně – vlastník jednoznačně projeví vůli věnovat komunikaci obecnému užívání, například svým prohlášením nebo jiným jednoznačným právním jednáním; nebo
- konkludentně – dovozován z chování vlastníka, typicky jde o případy, kdy vlastník v době, kdy pozemek začal fakticky sloužit jako komunikace, proti jeho veřejnému užívání nijak nevystoupil a dlouhodobě jej bez kvalifikovaného nesouhlasu strpěl.
Rozhodující je přitom vždy skutečná vůle vlastníka. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66, uvedl, že pro vznik konkludentního souhlasu postačí, pokud vlastník užívání svého pozemku jako komunikace toleruje. Naopak nesouhlas musí být projeven aktivním jednáním, z něhož bude zřejmé, že vlastník s obecným užíváním nesouhlasí.
Pro vlastníky pozemků má mimořádný význam další interpretační pravidlo formulované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 55/2011-141. Soud zde zdůraznil, že v každém jednotlivém případě musí správní orgány pečlivě posoudit, zda byl souhlas skutečně udělen, přičemž v případě pochybností je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka.
Týž rozsudek rozlišuje dvě situace:
- Pokud byla komunikace vybudována samotným vlastníkem nebo s jeho prokazatelným souhlasem za účelem veřejného užívání, aktivuje se režim obecného užívání a zpravidla již není třeba zkoumat existenci nutné komunikační potřeby. Vlastník totiž svým jednáním komunikaci fakticky „věnoval“ veřejnosti.
- Zcela odlišná situace nastává tehdy, jestliže existence komunikace odporuje vůli vlastníka. V takovém případě představuje deklarace existence VPÚK nucené omezení vlastnického práva, které musí obstát v testu ústavnosti podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány proto nemohou existenci souhlasu presumovat, ale musí ji spolehlivě prokázat.
Kdy nelze dovodit souhlas vlastníka
Správní praxe opakovaně ukazuje několik typových situací, v nichž nelze souhlas vlastníka s obecným užíváním dovozovat:
Historická zástavba pozemku
Na místě, kde v minulosti stála budova nebo jiná stavba, pozemek z povahy věci nemohl současně sloužit jako veřejně přístupná komunikace. Pokud byla po odstranění stavby vytvořena zpevněná plocha využívaná pouze pro potřeby konkrétního vlastníka nebo určitého okruhu osob, nelze bez dalšího dovozovat existenci historické tradice obecného užívání ani souhlas vlastníka s tímto režimem. Tato okolnost může představovat významný argument proti tvrzení, že komunikace vznikla jako veřejně přístupná účelová komunikace.
Dopravní značení jako projev kvalifikovaného nesouhlasu
Další situací je ta, kdy vlastník aktivně omezuje vstup nebo vjezd na svůj pozemek prostřednictvím dopravního značení. Umístění dopravní značky „Zákaz vjezdu“, případně doplněné dodatkovou tabulkou umožňující vjezd pouze vymezenému okruhu osob, představuje zpravidla jednoznačný projev kvalifikovaného nesouhlasu s obecným užíváním komunikace. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 76/2009-60 výslovně uvedl, že vědomé porušování zákazu vjezdu ze strany třetích osob samo o sobě nemůže založit konkludentní souhlas vlastníka. Jinými slovy, skutečnost, že veřejnost zákaz nerespektuje, neznamená, že vlastník s užíváním svého pozemku souhlasí. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že ani umístění zákazové značky nepředstavuje kvalifikovaný nesouhlas vlastníka, je povinen tento závěr přesvědčivě a podrobně odůvodnit. Pouhé konstatování, že zákaz nebyl dostatečný, neobstojí.
Existence nájemní nebo jiné soukromoprávní smlouvy
Uzavřel-li vlastník na užívání cesty nájemní smlouvu za úplatu, dává tím jednoznačně najevo, že přístup nepovažuje za veřejné oprávnění svědčící neurčitému okruhu osob, ale za soukromoprávní vztah založený na smluvním konsenzu a odpovídajícím protiplnění. Pokud by totiž vlastník skutečně zamýšlel věnovat komunikaci veřejnému užívání, postrádalo by uzavírání nájemních smluv a požadování nájemného jakýkoli ekonomický i právní smysl. Také k této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 76/2009-60, když dovodil, že z existence smluvního režimu lze zpravidla usuzovat na absenci vůle vlastníka určit komunikaci obecnému veřejnému užívání. Je rovněž podstatné, že jednou projevený kvalifikovaný nesouhlas vlastníka, nebyl-li následně odvolán nebo změněn, zavazuje i jeho právní nástupce. Samotná změna vlastnictví proto nevede k obnovení možnosti dovozovat konkludentní souhlas s veřejným užíváním.
Nesouhlas, který byl jednou kvalifikovaně projeven, nebyl-li odvolán, zavazuje i právní nástupce původního vlastníka.
Nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba
Ani existence souhlasu vlastníka sama o sobě nepostačuje k závěru, že na soukromém pozemku vznikla veřejně přístupná účelová komunikace. Stejně nezbytným předpokladem je totiž naplnění čtvrtého definičního znaku, kterým je existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Smyslem tohoto kritéria je zabránit tomu, aby bylo vlastnické právo omezeno tam, kde lze sledovaného účelu dosáhnout jiným, méně invazivním způsobem. Posuzování nutné komunikační potřeby proto představuje praktickou aplikaci ústavní zásady proporcionality při střetu veřejného zájmu s ochranou vlastnictví.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 jednoznačně dovodil, že existují-li jiné možnosti zajištění komunikačního spojení nemovitostí, aniž by bylo třeba zasáhnout do vlastnického práva jiného subjektu, musí být těmto alternativám dána přednost. Omezení vlastnického práva prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace proto představuje až krajní řešení, nikoliv prostředek ke zvyšování komfortu uživatelů. Stejný závěr opakovaně převzal také Nejvyšší správní soud, například v rozsudcích č. j. 9 As 147/2013-48 a č. j. 7 As 68/2014-87, podle nichž nelze existenci nutné komunikační potřeby dovodit, pokud existuje jiná komunikační alternativa, o níž lze rozumně uvažovat. Jinými slovy, správní orgán není oprávněn zkoumat, zda je sporná cesta nejpohodlnějším nebo nejrychlejším řešením. Jeho úkolem je posoudit, zda bez této cesty skutečně nelze dotčené nemovitosti odpovídajícím způsobem dopravně obsloužit.
V praxi bývá častou chybou, že je existence komunikační potřeby hodnocena z pohledu veřejnosti obecně nebo z hlediska dopravní situace v celé lokalitě. Takový přístup však neodpovídá ustálené judikatuře. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 213/2015-14 zdůraznil, že nutná komunikační potřeba se neposuzuje ve vztahu k veřejnosti jako celku, nýbrž výhradně ve vztahu ke konkrétním nemovitostem, pro něž má sporná cesta plnit funkci nezbytného dopravního spojení. Předmětem dokazování proto není otázka, zda by veřejnost využití komunikace ocenila nebo zda by byla doprava v daném území pohodlnější. Rozhodující je pouze to, zda konkrétní dotčené nemovitosti disponují jinou reálně použitelnou možností přístupu. Jestliže taková možnost existuje, byť není pro její uživatele optimální, zpravidla nebude čtvrtý definiční znak naplněn.
Co lze považovat za srovnatelnou komunikační alternativu
Současně však judikatura chrání i oprávněné zájmy vlastníků dotčených nemovitostí. Nelze totiž automaticky dovodit, že nutná komunikační potřeba chybí pouze proto, že se v širším okolí nachází jiná cesta. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že závěr o existenci alternativního přístupu nelze založit na pouhé geografické existenci jiné pozemní komunikace. Silniční správní úřad musí vždy individuálně posoudit, zda alternativní trasa skutečně poskytuje plnohodnotné komunikační spojení. V rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76, a následně rovněž v rozhodnutích č. j. 9 As 36/2022 a č. j. 10 As 99/2022, Nejvyšší správní soud dovodil, že je třeba hodnotit zejména:
- zda je alternativní cesta dlouhodobě průjezdná,
- zda je udržována,
- zda je využitelná i za nepříznivých klimatických podmínek nebo v zimním období,
- zda umožňuje provoz odpovídající účelu dotčených nemovitostí,
- a zda poskytuje spojení na kvalitativně srovnatelné úrovni.
To však neznamená, že alternativa musí být zcela totožná nebo stejně komfortní. Judikatura výslovně připouští, že jiná přístupová cesta může být delší, méně pohodlná nebo organizačně náročnější. Rozhodující je, zda stále představuje rozumné a funkční řešení dopravní obsluhy.
Na druhé straně judikatura jednoznačně odmítá, aby institut veřejně přístupné účelové komunikace sloužil pouze ke zvýšení uživatelského komfortu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, konstatoval, že má-li osoba využívající spornou cestu možnost jiného přístupu, byť méně pohodlného, avšak stále dostatečného, nelze dovodit existenci naléhavé komunikační potřeby. Za této situace nevzniká ani právo obecného užívání účelové komunikace. Tento závěr má zásadní praktický význam. Řada sporů totiž není vedena o to, zda přístup existuje, ale o to, zda existuje přístup pohodlnější.
Právě zde je třeba důsledně rozlišovat mezi nezbytností a komfortem. Veřejně přístupná účelová komunikace neslouží k tomu, aby uživatelům poskytovala nejvýhodnější trasu, nýbrž pouze k zajištění nezbytného dopravního spojení tam, kde jiné rozumné řešení objektivně neexistuje.
Typickými alternativami, které mohou vyloučit nutnou komunikační potřebu, bývají existující průjezd domem, zajištění dopravní obslužnosti z pěší zóny (kde definici „dopravní obsluhy“ naplňují podle přílohy č. 6 vyhlášky č. 294/2015 Sb. mimo jiné vozidla zásobování, údržby, vozidla rezidentů či přepravující osobu těžce postiženou) nebo dostupná veřejná parkoviště v docházkové vzdálenosti. Posouzení těchto okolností musí být vždy individuální a založené na konkrétních skutkových zjištěních. Samotná skutečnost, že jedna varianta je pro uživatele pohodlnější nebo ekonomicky výhodnější, nemůže sama o sobě odůvodnit omezení vlastnického práva jiné osoby.
Absence obecného užívání a veřejného zájmu
Vedle čtyř definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace akcentuje ustálená judikatura ještě další podstatný aspekt, který bývá ve správní praxi často opomíjen, a to existenci skutečného veřejného zájmu na obecném užívání komunikace. Institut veřejně přístupné účelové komunikace totiž nepředstavuje prostředek k řešení soukromých sousedských sporů ani nástroj k zajištění pohodlnějšího přístupu jednotlivých vlastníků k jejich nemovitostem. Jeho smyslem je umožnit obecné užívání komunikace veřejností, tedy předem neurčitým okruhem osob, které jsou oprávněny komunikaci bezplatně využívat v souladu se zákonem o pozemních komunikacích. Právě tento veřejnoprávní charakter odlišuje veřejně přístupnou účelovou komunikaci od soukromoprávních institutů upravujících přístup přes cizí pozemek.
Jestliže totiž cestu fakticky využívá pouze omezený okruh vlastníků několika sousedních nemovitostí nebo jejich návštěvníci, nejde zpravidla o obecné užívání veřejností, nýbrž o uspokojování individuálních soukromých zájmů. Taková situace sama o sobě nezakládá důvod pro omezení vlastnického práva jiného vlastníka prostřednictvím veřejnoprávního institutu. Nejvyšší správní soud se tímto rozlišením zabýval mimo jiné v rozsudku č. j. 7 As 85/2023-82, v němž zdůraznil rozdíl mezi veřejným užíváním komunikace a soukromoprávní potřebou zajištění přístupu ke konkrétním nemovitostem. V druhém případě poskytuje právní řád vlastníku potřebné prostředky zejména prostřednictvím institutu vydržení nebo zřízení služebnosti cesty podle § 1276 a násl. občanského zákoníku. Nelze proto připustit, aby byl institut veřejně přístupné účelové komunikace využíván jako jednodušší nebo ekonomicky výhodnější alternativa soukromoprávního řešení.
Stejný ústavněprávní akcent vyplývá již z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, podle něhož není přípustné omezovat vlastnické právo prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace tam, kde absentuje skutečný veřejný zájem. Pokud je skutečným cílem pouze zajistit sousedům pohodlnější nebo levnější přístup k jejich nemovitostem, jedná se o ochranu jejich individuálních majetkových zájmů, nikoli o veřejný zájem, který by mohl ospravedlnit zásah do vlastnického práva jiné osoby. Jinými slovy, veřejný zájem nelze zaměňovat za soukromý prospěch několika jednotlivců. Takový výklad by byl v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod i s konstantní judikaturou Ústavního soudu.
Jak se bránit vzniku nebo deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu lze vyvodit několik základních obran, které mohou být pro vlastníka pozemku zásadní. Je však třeba zdůraznit, že jejich význam vždy závisí na konkrétních skutkových okolnostech jednotlivého případu a nelze je chápat jako univerzální návod pro všechny situace.
1. Aktivní a prokazatelné vyjádření nesouhlasu
Největším rizikem pro vlastníka bývá dlouhodobé pasivní strpění užívání pozemku veřejností. Takové jednání může být totiž za určitých okolností vyhodnoceno jako konkludentní souhlas s obecným užíváním. Naopak aktivní a jednoznačně prokazatelný nesouhlas představuje významný argument proti závěru o vzniku veřejně přístupné účelové komunikace.
Za projevy kvalifikovaného nesouhlasu lze považovat například:
- umístění dopravního značení zakazujícího vjezd,
- doplnění zákazové značky dodatkovou tabulkou vymezující okruh oprávněných osob,
- opakované vykazování neoprávněných osob,
- přivolání Policie České republiky při neoprávněném užívání,
- instalaci závory, brány nebo jiného technického opatření omezujícího přístup.
Současně je třeba připomenout, že judikatura odmítá formalistický přístup správních orgánů, které by existenci nesouhlasu spojovaly výhradně s fyzickým uzavřením komunikace. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 7 As 85/2023-82 výslovně upozornil, že již samotné umístění zákazového dopravního značení může představovat dostatečný projev kvalifikovaného nesouhlasu vlastníka.
2. Smluvní úprava místo veřejnoprávní deklarace
Pokud sousedé potřebují přes pozemek přístup, je z pohledu vlastníka zpravidla vhodnější řešit tuto situaci prostřednictvím soukromého práva. Uzavření nájemní smlouvy nebo smlouvy o zřízení služebnosti za odpovídající úplatu jednoznačně svědčí o tom, že vlastník nepovažuje užívání svého pozemku za veřejné, nýbrž za vztah založený na smluvním konsenzu. Existence takové smlouvy představuje významný důkaz proti závěru, že vlastník zamýšlel komunikaci věnovat obecnému užívání. Tento argument nabývá na síle zejména tehdy, pokud bylo nájemné nebo jiná úplata dlouhodobě skutečně placena a smluvní vztah byl oběma stranami respektován.
3. Prokázání existence alternativního přístupu
Jedním z nejúčinnějších způsobů obrany bývá zpochybnění existence nutné komunikační potřeby. Vlastník by měl proto aktivně prokazovat, že dotčené nemovitosti disponují jinou možností dopravního spojení, například prostřednictvím historického průjezdu, jiné veřejné komunikace, možnosti dopravní obsluhy z pěší zóny nebo veřejných parkovacích ploch v přiměřené docházkové vzdálenosti. Pouhé tvrzení však nepostačuje. Klíčový význam mají konkrétní důkazní prostředky, zejména fotodokumentace, mapové podklady, stanoviska příslušných správních orgánů nebo důkazy o faktickém dlouhodobém využívání alternativní trasy.
4. Důkaz o historické zástavbě a charakteru pozemku
Významným argumentem může být rovněž skutečnost, že pozemek byl v minulosti zastavěn nebo sloužil jinému účelu než dopravě. Jestliže na něm historicky stála budova, lze jen obtížně dovozovat, že současně plnil funkci veřejně přístupné komunikace. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 7 As 85/2023-82 výslovně připomněl, že pozemky, které byly historicky zastavěny, nesloužily a ani nemohly sloužit jako veřejně přístupné účelové komunikace. Taková skutková okolnost může významně oslabit tvrzení o historické existenci komunikace.
5. Důsledné uplatňování práva ve prospěch vlastníka v pochybnostech
Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně zdůrazňuje, že v případě pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch vlastníka pozemku. Tento princip formulovaný zejména v rozsudku č. j. 9 As 55/2011-141 představuje významný interpretační korektiv při ochraně ústavně zaručeného vlastnického práva. Správní orgán proto nemůže vycházet z domněnek ani z pravděpodobnosti. Musí spolehlivě prokázat naplnění všech definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Nebude-li některý z nich postaven najisto, nelze existenci VPÚK deklarovat. Důkazní břemeno v tomto směru neleží na vlastníkovi, nýbrž na tom, kdo existenci veřejně přístupné účelové komunikace tvrdí, a na správním orgánu, který o této otázce rozhoduje.
Procesní obrana nekončí vydáním prvostupňového správního rozhodnutí
Proti rozhodnutí silničního správního úřadu lze podat odvolání a proti pravomocnému rozhodnutí krajského úřadu následně žalobu podle § 65 a násl. soudního řádu správního. Po vyčerpání těchto prostředků připadá v úvahu rovněž kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Významnou procesní zárukou je také zásada vyjádřená v § 78 odst. 5 soudního řádu správního, podle níž jsou správní orgány i soudy vázány právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí, pokud nedošlo ke změně skutkového stavu nebo právní úpravy. Jak připomněl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023-72, odchýlení od dříve vysloveného závazného právního názoru musí být řádně odůvodněno a nemůže být výsledkem pouhé změny hodnotící úvahy.
Závěr
Institut veřejně přístupné účelové komunikace představuje významné omezení vlastnického práva, které vzniká přímo ze zákona při současném naplnění všech zákonných a judikaturou dovozených definičních znaků, aniž by bylo zapotřebí konstitutivního rozhodnutí správního orgánu. Právě proto Ústavní soud i Nejvyšší správní soud důsledně zdůrazňují, že existenci veřejně přístupné účelové komunikace nelze dovozovat extenzivním výkladem ani z pouhé faktické existence cesty. Každý z jejích znaků musí být prokázán samostatně a absence byť jediného z nich vylučuje závěr o její existenci.
V praxi bývají nejčastěji spornými otázkami souhlas vlastníka s obecným užíváním a existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, které představují klíčové ústavní pojistky ochrany vlastnického práva. Judikatura současně opakovaně zdůrazňuje, že v pochybnostech je třeba rozhodovat ve prospěch vlastníka a že veřejně přístupná účelová komunikace nesmí sloužit jako prostředek k řešení soukromých sousedských sporů nebo k zajištění pohodlnějšího přístupu tam, kde existuje jiná rozumná alternativa. Její existence proto musí být výjimkou, nikoli pravidlem.
Pro více informací nás kontaktujte na:
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz
O ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právoa poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVISpůsobící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježekmají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.
