Odpovědnost statutárního orgánu za dluhy společnosti a způsobené škody
Odpovědnost statutárního orgánu (jednatele, člena představenstva atd.) a povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, ručení za dluhy společnosti a povinnosti při úpadku
Funkce jednatele není formalita. Kdo ji přijme, zavazuje se k zákonem danému standardu péče. Jeho porušení může vést k povinnosti nahradit společnosti škodu a vydat jí získaný prospěch. Za určitých podmínek pak jednatel platí z vlastního majetku i dluhy společnosti jejím věřitelům. V předchozím článku jsme se věnovali tomu, kdy musí statutární orgán podat insolvenční návrh. Tento článek popisuje obecný rámec odpovědnosti jednatele. Vychází z § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „ZOK“). Závěrem se článek zabývá zvláštními povinnostmi, které jednatele stíhají při úpadku společnosti.
Péče řádného hospodáře jako základní povinnost
Východiskem je § 159 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož platí: „kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí“. Péče řádného hospodáře má tedy dvě složky. První je povinnost loajality, tj. dát při výkonu funkce přednost zájmům společnosti před zájmy vlastními či zájmy třetích osob. Druhou je povinnost náležité péče, tedy jednat s potřebnými znalostmi a pečlivostí.
Nejvyšší soud dlouhodobě zdůrazňuje, že jde o povinnost ke správnému postupu, nikoli k výsledku. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, soud shrnul svou ustálenou judikaturu tak, že „[j]ednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti“. Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost, potažmo její společníci. Za to, že určitý záměr nevyšel, nelze jednatele postihovat, pokud byl realizován s péčí řádného hospodáře.
Funkci vykonává člen orgánu osobně (§ 159 odst. 2 občanského zákoníku). Jiného člena téhož orgánu může zmocnit jen k tomu, aby za něj při jeho neúčasti hlasoval v jednotlivém případě. Svou odpovědnost tedy nemůže přenést na společníka, manažera ani poradce.
Pravidlo podnikatelského úsudku
ZOK obecný standard péče konkretizuje takzvaným pravidlem podnikatelského úsudku (business judgment rule). Podle § 51 odst. 1 ZOK „[p]ečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou“.
Soud tedy nezkoumá, zda bylo rozhodnutí z dnešního pohledu správné, ale zda byl správný rozhodovací proces. Z citovaného rozsudku sp. zn. 27 Cdo 90/2019 plyne, že jednatel má při rozhodování využít „rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje“ a na jejich základě zvážit výhody a nevýhody možných variant. Toto posouzení se provádí z pohledu ex ante, tedy podle toho, co jednatel věděl nebo měl vědět v okamžiku rozhodnutí. Soud se musí vyvarovat přístupu, který judikatura označuje jako „retrospektivní proroctví“ nebo přístup „generála po bitvě“. Pravidlo podnikatelského úsudku však nechrání jednatele, který jednal ve střetu zájmů nebo jinak nelojálně.
Měřítkem je objektivní standard. Podle § 52 odst. 1 ZOK se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba v postavení člena obdobného orgánu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022, soud dovodil, že i u předvídatelnosti škody jde o to, „zda imaginární „rozumně pečlivý“ správce (hospodář) mohl rozpoznat riziko vzniku škody“. Nerozhodují tedy osobní znalosti a zkušenosti konkrétního jednatele. Soud v téže věci uvedl, že jednatel, který za společnost podává žalobu, „musí vycházet z toho, že v případě jejího neúspěchu v řízení může společnosti vzniknout povinnost nahradit protistraně její náklady“.
Jednatel může podle § 51 odst. 2 ZOK požádat valnou hromadu o pokyn týkající se obchodního vedení. Zákon výslovně dodává, že tím není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Pokyn valné hromady tedy může být užitečným podkladem, jednatele však automaticky nevyviňuje.
Odborná pomoc a delegace
Jednatel nemusí být odborníkem na vše, co spadá do jeho působnosti. Musí však poznat, kdy odbornou pomoc potřebuje. Podle rozsudku sp. zn. 27 Cdo 90/2019 platí, že „nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá“.
Samotné přizvání poradce ale nestačí. Jednatel odpovídá za řádný výběr třetí osoby, za jasné zadání a poskytnutí součinnosti a za přiměřenou kontrolu delegované činnosti. V posuzované věci jednatelka při výběru dodavatele IT služeb spolupracovala se známým, který se oborem zabýval v rámci svého zaměstnání. Nejvyšší soud rozhodnutí nižších soudů zrušil, protože se nezabývaly tím, podle jakých kritérií byl konzultant vybrán, jak svou odbornost osvědčil a zda jednatelka jeho činnost kontrolovala.
Presumpce nedbalosti a „bílí koně“
§ 159 odst. 1 občanského zákoníku ve větě druhé stanoví: „[m]á se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky“. Kdo ví, že na funkci nestačí, nebo to zjistí během jejího výkonu, má z toho vyvodit důsledky. Typicky si má zajistit potřebnou pomoc, nebo se funkce vzdát. Neznalost ani nedostatek času jej nevyviní.
Nejvyšší soud tento přístup potvrdil u osob, které funkci vykonávají jen formálně. V rozsudku ze dne 25.3.2025, sp. zn. 27 Cdo 2293/2024, uvedl, že „[k]aždé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka musí být zřejmé, že vykonávat funkci jednatele společnosti s ručením omezeným jako „bílý kůň“ představuje porušení povinností jednatele“. Nižší soudy v této věci žalobu věřitele zamítly s odkazem na obtížnou osobní a rodinnou situaci jednatelky. Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil. Uzavřel, že pokud někdo poruší svou povinnost úmyslně a vznikne tím nárok jiné osobě, která k tomu nijak nepřispěla, jeho přiznání zásadně nevede ke krutosti ani bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Loajalita a střet zájmů člena statutárního orgánu
Povinnost loajality konkretizují § 54 a násl. ZOK. Jednatel, který se dozví, že může dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem společnosti, o tom musí bez zbytečného odkladu informovat. Pokud hodlá se společností uzavřít smlouvu, musí to podle § 55 odst. 1 ZOK oznámit a uvést, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena. Totéž platí pro smlouvy s osobami jemu blízkými nebo jím ovlivněnými či ovládanými.
Nejde o formalitu. V rozsudku ze dne 10.1.2023, sp. zn. 27 Cdo 1206/2022, se jednatel se společností dohodl na zápůjčce a později si z účtu společnosti vyplatil jistinu i úroky. Nejvyšší soud uzavřel, že „nesplněním informační povinnosti uvedené v § 55 odst. 1 z. o. k. žalovaný porušil povinnost nezbytné loajality, jež je součástí péče řádného hospodáře“. Dodal, že společnost nemusí být takovou smlouvou vůbec vázána. Nižším soudům vytkl, že nárok posuzovaly jen jako náhradu škody. Nezabývaly se tím, zda společnosti nenáleží vydání prospěchu.
Následky porušení péče řádného hospodáře vůči společnosti
Porušení péče řádného hospodáře zakládá především povinnost nahradit společnosti škodu. Předpokladem je porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
ZOK k tomu přidává tři zvláštní pravidla. Podle § 52 odst. 2 ZOK nese v soudním řízení důkazní břemeno ohledně toho, zda jednal s péčí řádného hospodáře, sám člen orgánu, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat. Jednatel by si proto měl uchovávat podklady ke svým rozhodnutím, tedy analýzy, nabídky, stanoviska poradců a zápisy z jednání. Dále podle § 53 odst. 1 ZOK musí osoba, která porušila povinnost péče řádného hospodáře, vydat společnosti prospěch, který v souvislosti s takovým jednáním získala. Není-li to možné, nahradí jej v penězích. Tento nárok nezávisí na tom, zda společnosti vznikla škoda. Konečně podle § 53 odst. 2 ZOK se k právním jednáním společnosti, která omezují odpovědnost člena jejího voleného orgánu, nepřihlíží. Smluvní omezení nebo vyloučení odpovědnosti jednatele ve smlouvě o výkonu funkce proto nemá účinky.
Zákon naopak umožňuje újmu vzniklou porušením péče řádného hospodáře vypořádat dohodou uzavřenou s jednatelem. Podle § 53 odst. 3 ZOK však taková smlouva vyžaduje ke své účinnosti souhlas valné hromady přijatý alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků.
Porušení povinností se může projevit i v odměně. Podle § 61 odst. 2 ZOK se plnění podle smlouvy o výkonu funkce neposkytne, pokud výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti, ledaže ten, kdo smlouvu schválil, rozhodne jinak.
Ručení člena statutárního orgánu za dluhy společnosti podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku
Pro věřitele je nejvýznamnější § 159 odst. 3 občanského zákoníku: „Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.“
Ručení tedy vzniká přímo ze zákona a nevyžaduje konstitutivní rozhodnutí soudu. Musí být současně splněny tři předpoklady. Jednatel musí společnosti způsobit škodu porušením povinnosti při výkonu funkce. Tuto škodu společnosti nenahradil. A věřitel se plnění na společnosti nemůže domoci. Rozsah ručení je omezen výší nenahrazené škody. Jakmile jednatel škodu společnosti uhradí, ručení v tomto rozsahu zaniká.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 27 Cdo 59/2022 vyložil smysl úpravy tak, že věřitelům dává „nástroj“ pro situaci, kdy je dobytnost jejich pohledávek vůči společnosti zhoršena a jednatel jí způsobil škodu, kterou nenahradil. Nejvyšší soud dále dovodil, že ručení nevzniká až splatností pohledávky společnosti na náhradu škody. Ke vzniku ručení „postačí, je-li oprávněn svou povinnost k náhradě škody plnit“. Není tedy třeba, aby společnost jednatele k náhradě škody nejprve vyzvala.
Pro praxi je důležité, co se za škodu společnosti považuje. Podle judikatury k dřívější úpravě, kterou Nejvyšší soud v témže rozsudku výslovně vztáhl i na úpravu účinnou od 1.1.2014, platí, že „[š]kodou vzniklou společnosti není bez dalšího každý její nezaplacený (splatný) dluh, nicméně mohou ji představovat nároky vzniklé v důsledku prodlení společnosti s plněním dluhu, např. náklady soudního řízení anebo povinnost zaplatit úroky z prodlení či smluvní pokutu“. Věřitel, který na jednatele cílí, proto musí tvrdit a prokázat konkrétní škodu společnosti způsobenou porušením povinnosti. Samotná neuhrazená faktura nestačí.
K podmínce, že se věřitel nemůže domoci plnění na společnosti, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.3.2025, sp. zn. 27 Cdo 2540/2024, uvedl, že „pro vznik zákonného ručení podle § 159 odst. 3 o. z. není nezbytné, aby věřitel svoji pohledávku uplatnil vůči společnosti žalobou či ji přihlásil do insolvenčního řízení; v řízení proti členu voleného orgánu musí toliko prokázat, že se nemůže domoci uspokojení své pohledávky z majetku společnosti, což bude zpravidla splněno již tehdy, je-li zjištěn úpadek společnosti“.
Z téhož rozsudku plyne důležitá obrana jednatele. Jednatel se v řízení o ručení může bránit námitkou, že právo společnosti na náhradu škody je promlčeno. Toto právo se promlčuje v subjektivní tříleté lhůtě a v objektivní lhůtě deseti let, při úmyslně způsobené škodě patnácti let (§ 636 občanského zákoníku). Pokud právo společnosti bylo promlčeno ke dni podání žaloby věřitele, žalobě v tomto rozsahu nelze vyhovět. Podáním žaloby věřitele se však pro účely tohoto řízení běh promlčecí lhůty „zastaví“. Pozdější promlčení práva společnosti tedy jednateli nepomůže.
Z procesního hlediska jsou k řízení o zákonném ručení při porušení péče řádného hospodáře v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (§ 9 odst. 2 písm. p) občanského soudního řádu). Pokud jednatel bydlí v jiném členském státě EU, může jej věřitel podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2024, sp. zn. 27 Cdo 3032/2023, žalovat i u soudu místa, s nímž jsou spjaty činnosti společnosti a finanční situace s nimi související.
Faktický jednatel
Odpovědnosti se nelze vyhnout tím, že osoba řídí společnost bez formálního jmenování. Podle § 62 odst. 1 ZOK se na osobu, která se fakticky nachází v postavení člena voleného orgánu, přestože jím není, použijí mimo jiné ustanovení o povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a o následcích jejího porušení. Nezáleží na tom, jaký vztah ke společnosti má. Stejně tak § 69 odst. 2 ZOK rozšiřuje úpadkové sankce podle § 63 až 66 ZOK na bývalé členy statutárního orgánu i na faktické vedoucí.
Zvláštní povinnosti člena statutárního orgánu při úpadku společnosti
Pokud se společnost dostane do úpadku, k obecné odpovědnosti se přidávají další povinnosti. První je povinnost podat insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona a odpovědnost věřitelům za škodu při jejím porušení podle § 99 insolvenčního zákona. Té jsme se podrobně věnovali v předchozím článku: Úpadek společnosti a povinnost jednatele podat insolvenční návrh.
Druhou jsou zvláštní povinnosti podle § 66 ZOK. Jejich společným předpokladem je, že člen statutárního orgánu přispěl porušením svých povinností k úpadku společnosti a že insolvenční soud již rozhodl o způsobu řešení úpadku. Na návrh insolvenčního správce pak insolvenční soud rozhoduje o dvou nárocích.
Prvním je vydání prospěchu. Podle § 66 odst. 1 písm. a) ZOK musí jednatel vydat do majetkové podstaty prospěch ze smlouvy o výkonu funkce a případný jiný prospěch od společnosti, a to až za dva roky zpět před zahájením insolvenčního řízení. Tato povinnost dopadá jen na insolvenční řízení zahájená na návrh jiné osoby než dlužníka. Včasné podání vlastního insolvenčního návrhu tak jednatele před touto sankcí chrání.
Druhým je takzvaná žaloba na doplnění pasiv. Byl-li na majetek společnosti prohlášen konkurs, může insolvenční soud podle § 66 odst. 1 písm. b) ZOK rozhodnout, že jednatel je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění „až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace“. Při určení výše plnění soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty. Institut je převzat z francouzského práva a od 1.1.2021 nahradil dřívější ručení podle § 68 ZOK. Na rozdíl od něj plnění neslouží jednotlivým věřitelům, ale připadá do majetkové podstaty ve prospěch všech věřitelů.
Řízení je incidenčním sporem (§ 66 odst. 3 ZOK). Návrh podává insolvenční správce, a to i tehdy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor. Nemá-li podstata prostředky na náklady řízení, může správce podmínit podání návrhu zálohou od věřitelů (§ 66 odst. 2 ZOK).
Dlouho bylo sporné, zda lze § 66 ZOK použít i na jednání, ke kterému došlo před 1.1.2021. Insolvenční i odvolací soudy to v řadě případů odmítaly s odkazem na zákaz pravé retroaktivity. Nejvyšší soud tuto otázku vyřešil rozsudkem ze dne 22.7.2026, sp. zn. 27 ICdo 6/2025. Uzavřel, že „použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. v případech jednání členů statutárního orgánu obchodní korporace uskutečněných v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020 v insolvenčním řízení zahájeném po 31. 12. 2020 je projevem obecně přípustné nepravé retroaktivity a neporušuje princip ochrany důvěry adresátů právní regulace ve stabilitu právního řádu“. Pro insolvenční řízení zahájená po 31.12.2020 se tedy nová úprava použije i na dřívější jednání jednatelů. Rozhodné je datum zahájení insolvenčního řízení, nikoli doba, kdy jednatel povinnosti porušil.
S doplněním pasiv souvisí i vyloučení z funkce. Byla-li jednateli uložena povinnost podle § 66 odst. 1 ZOK, soud podle § 63 odst. 2 ZOK i bez návrhu rozhodne o jeho vyloučení. Vyloučená osoba až po dobu tří let nesmí vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace. Nezávisle na insolvenci může soud podle § 63 odst. 1 ZOK vyloučit i člena statutárního orgánu, který v posledních třech letech před zahájením řízení opakovaně nebo závažně porušil své povinnosti. Kdo zákaz poruší, ručí podle § 65 ZOK za splnění všech povinností společnosti vzniklých v době, kdy funkci fakticky vykonával. Soud mu pak může výkon funkce zakázat až na deset let.
Závěr
Odpovědnost jednatele stojí na jednoduchém principu. Jednatel neodpovídá za podnikatelský neúspěch, ale za to, jak rozhodoval. Kdo jedná loajálně, informovaně a s péčí, jakou by vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba v jeho postavení, je chráněn pravidlem podnikatelského úsudku i v případě, že rozhodnutí nakonec společnosti uškodí. Kdo funkci vykonává jen formálně, zamlčuje střet zájmů nebo rozhoduje bez potřebných podkladů, riskuje povinnost nahradit společnosti škodu a vydat získaný prospěch. Dále riskuje ručení za dluhy společnosti vůči jejím věřitelům podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku. V případě úpadku k tomu přistupuje riziko povinnosti doplnit majetkovou podstatu podle § 66 ZOK a vyloučení z funkce. Jelikož důkazní břemeno nese sám jednatel, doporučujeme vést průběžnou dokumentaci rozhodovacího procesu. U významných nebo rizikových rozhodnutí je vhodné včas přizvat odborného poradce.
Pro více informací nás kontaktujte na:
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz
O ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právoa poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVISpůsobící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježekmají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.
