Správa pozůstalosti, správce pozůstalosti a vykonavatel závěti

 

Správa pozůstalosti představuje důležitou, avšak často opomíjenou oblast soukromého práva, která nabývá na významu zejména ve chvíli, kdy je třeba zajistit zachování a vypořádání majetku po zesnulé osobě. Tento článek se věnuje nejen dvěma klíčovým rolím, jež v dědickém řízení vystupují – vykonavateli závěti a správci pozůstalosti – ale také obecné úpravě správy pozůstalosti jako právního institutu. Každá z těchto funkcí má své specifické postavení, právní základ i praktické uplatnění. Cílem článku je poskytnout srozumitelný přehled právní úpravy, vymezit pravomoci a odpovědnosti jednotlivých aktérů a poukázat na jejich význam v průběhu dědického řízení i po jeho skončení.

 

Vykonavatel závěti a správce pozůstalosti

Prvním institutem zakotveným v českém právním řádu v souvislosti s děděním je vykonavatel závěti. Jeho úpravu nalezneme v § 1553 – 1555 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Základním úkolem vykonavatele závěti je dohlédnutí na řádné splnění poslední vůle zůstavitele, obvykle jde tedy o osobu, které zůstavitel důvěřuje. Vykonavatelem závěti může být jak zůstavitelův příbuzný (manžel, sourozenec, potomek, …), tak i profesionál v oboru (advokát či notář) a nic nebrání také tomu, aby šlo o osobu právnickou.

Druhým institutem zakotveným v českém právním řádu v souvislosti s dědickým řízením je pak správce pozůstalosti. Jeho úpravu nalezneme v § 1556 – 1559 OZ. Oproti vykonavateli závěti jde o institut, který byl do českého práva zaveden poměrně nedávno. Hlavním úkolem správce pozůstalosti je správa majetku náležejícího do pozůstalosti, zachovávat jeho hodnotu a podstatu během pozůstalostního řízení. Stejně jako v případě vykonavatele může být správcem jak fyzická osoba (ať zůstavitelův příbuzný, či profesionál v oboru) tak právnická osoba a v případě, kdy se předpokládá, že pozůstalost připadne státu může být správcem dokonce i stát.

 

Povolání, odstoupení a odvolání z funkce

Povolání vykonavatele a správce upravuje § 1553, resp. § 1556 OZ.

V případě vykonavatele závěti zákon stanoví, že může být povolán závětí, přičemž z jazykového znění tohoto ustanovení vyplývá, že může být povolán jen a pouze závětí, mezi odborníky však nepanuje jednotný názor na věc a část odborné veřejnosti zastává názor, že v kontextu dalších ustanovení OZ může být vykonavatel povolán nejen závětí, ale i dalšími druhy pořízení pro případ smrti.

U povolání správce je naopak zákonem vyžadována forma veřejné listiny, rovněž je tedy nějakým způsobem omezeno. Správce pozůstalosti může rovněž jmenovat soud podle § 157 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“) v případě, kdy nebyl jmenován vykonavatel závěti, odmítl spravovat pozůstalost, je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost nebo v případě, že dědicové nejsou schopni spravovat pozůstalost, dále může soud jmenovat správce je-li třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti nebo pokud je k tomu jiný vážný důvod např. nutnost podat přihlášky do insolvenčního řízení.

U obou funkcí je také nutný souhlas povolávané osoby se jmenováním. Oběma funkcím pak také § 1553 a 1559 OZ přiznávají možnost kdykoliv z funkce odstoupit, takové odstoupení je pak účinné dojitím soudu. Z obou funkcí může pak soud příslušnou osobu také i bez návrhu odvolat, poruší-li závažně své povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod.

 

Trvání funkce

OZ funkci vykonavatele závěti nijak neomezuje, tj. ani na dobu trvání řízení o pozůstalosti, a obecně funkce vykonavatele závěti trvá do té doby, než jsou vypořádány všechny odkazy, splněny povinnosti, které vykonavateli zůstavitel uložil atd.

U správce pozůstalosti je na rozdíl od vykonavatele závěti přesně stanoveno, jak dlouho funkci vykonává. § 1677 odst. 1 OZ stanoví, že správce spravuje pozůstalost do potvrzení nabytí dědictví, tedy do konce pozůstalostního řízení.

 

Práva, povinnosti a úkoly

Základním úkolem a povinností vykonavatele závěti je dle § 1554 odst. 1 OZ dbát o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s péčí řádného hospodáře. Povinnost jednat s péčí řádného hospodáře pak vykonavateli závěti ukládá jednat pečlivě, odborně a loajálně vůči zůstaviteli. Zákon staví na předpokladu, že vykonavatel je člověkem, který je nejlépe obeznámen se zůstavitelovými záměry a s jeho vůlí, a je tak schopný dohlédnout na řádné splnění poslední vůle. Za tímto účelem může vykonavatel závěti například i v soudním řízení vymáhat splnění příkazu stanoveného v pořízení pro případ smrti a široké pravomoci přiznává zákon vykonavateli závěti v případě, kdy zůstavitel pořízením pro případ smrti zřídil nadaci. V takovém případě vykonavatel závěti může rozhodnout o náležitostech nadace, které pořízení neobsahuje, může jmenovat členy správní nebo dozorčí rady nebo povolat nového správce vkladů nadace. Úkolem vykonavatele závěti je také vypořádání odkazů. V této souvislosti je však nutné upozornit na právní podstatu odkazů dle českého práva a na omezení vyplývající z toho pro vykonavatele závěti.

Důležitou částí funkce vykonavatele závěti je také jeho zapojení do samotného pozůstalostního řízení. Podle § 114 ZŘS je vykonavatel závěti, až na několik výjimek stanovených tamtéž, účastníkem řízení o pozůstalosti. To znamená, že musí být předvoláván k nařízeným jednáním, může podávat opravné prostředky a může vstoupit jako účastník do řízení o dědické právo. Dále má vykonavatel závěti právo být přítomen soupisu majetku, vznášet dotazy a činit připomínky a je také účastníkem dodatečného projednání pozůstalosti.

Kromě výše uvedeného zákon prakticky žádné další pravomoci vykonavateli závěti nepřiznává. Jak říká sama důvodová zpráva k OZ, úkolem vykonavatele závěti je zejména jeho mediační funkce. Klíčové je tedy právě jeho zapojení v pozůstalostním řízení. Další povinnosti pak může při povolání určit vykonavateli závěti zůstavitel, mezi takové patří např. možnost pověřit vykonavatele závěti rozdělením pozůstalosti mezi dědice.

Po skončení pozůstalostního řízení je úkolem vykonavatele závěti dbát na to, aby byla splněna všechna nařízení zůstavitele, zejména stanovené podmínky, doložení času a příkazy. Za účelem splnění tohoto úkolu pak může vykonavatel případně i podávat žaloby proti dědicům (např. žaloby na splnění nebo návrhu na zahájení dodatečného pozůstalostního řízení). Kromě toho mu však zákon žádné další procesní prostředky nepřiznává. Co se týče sankcí postihujících dědice v případě nesplnění nařízení, ty vyplývají z druhu nařízení, v případě odkládací podmínky dědic dědictví nenabyde, v případě nesplnění příkazu o něj zase naopak přijde.

Pokud zůstavitel neustanovil správce pozůstalosti, připadá vykonavateli závěti i správa pozůstalosti, důležité je však zmínit, že tuto povinnost nemusí přijmout. Zákon pak v případě, kdy vykonavatel závěti zastává i správu pozůstalosti rozlišuje mezi vykonavatelem povolaným soukromou listinou a vykonavatelem povolaným veřejnou listinou. Na vykonavatele závěti povolaného veřejnou listinou jsou kladeny vyšší nároky a zákon na něho obecně hledí přísněji. Pozůstalost pak vykonavatel spravuje, stejně jako správce, v souladu s § 1677 odst. 1 OZ jen do potvrzení nabytí dědictví, poté mu úkol spravovat pozůstalost odpadá.

Primárním úkolem správce pozůstalosti je pak, jak již vyplývá ze samotného názvu, správa pozůstalosti. Obecným pravidlem je, že správce vykonává v souladu s § 1678 odst. 1 OZ prostou správu pozůstalosti (ke správě pozůstalosti obecně a zásadám správy pozůstalosti níže). Judikaturou je pak dovozena také možnost správce vymáhat plnění spojená se spravovaným majetkem procesními prostředky, včetně podávání žalob (NS ČR 21 Cdo 382/2020).

U obou funkcí platí, že zůstavitel může při povolání určit také, jaké bude mít vykonavatel závěti, resp. správce pozůstalosti práva a povinnosti, a zpřesnit tak jejich povinnosti stanovené zákonem, případně jim přidat další.

 

Odměna

V případě vykonavatele závěti jde primárně o funkci bezplatnou. Nic však nebrání zůstaviteli odměnu vykonavatele určit při jeho povolání v souladu s § 1553 odst. 1 OZ. Sám vykonavatel závěti se pak případně může také dohodnout na odměně s osobami, kterým bude jeho funkce ku prospěchu. Nejasná je pak otázka náhrady nákladů, vynaložených vykonavatelem závěti v souvislosti s výkonem funkce, zde se bohužel ani odborníci neshodnou na jasném řešení.

Oproti tomu v případě správce pozůstalosti jde o funkci zásadně úplatnou. Odměnu může buď určit zůstavitel v povolání správce, jinak bude správci náležet obvyklá odměna podle § 1402 odst. 1 OZ. Odměna může být určena jak fixně, tak může být určen klíč k jejímu výpočtu. Správci náleží i náhrada nákladů vynaložených v souvislosti s výkonem funkce. Odměna a náhrada nákladů náleží správci i v případě, že je jmenován soudem.

 

Vzájemné postavení vykonavatele závěti a správce pozůstalosti

Situací, která může běžně nastat je, že zůstavitel povolá jak vykonavatele závěti, tak správce pozůstalosti. V takovém případě § 1558 OZ jasně určuje hierarchii těchto dvou funkcí, když stanoví, že „Byl-li povolán vykonavatel závěti, řídí se správce pozůstalosti jeho pokyny; jejich vzájemná práva a povinnosti se posoudí podle ustanovení o příkazu.“, platí tedy, že správce je podřízen vykonavateli.

Vzájemný vztah obou funkcí upravuje také § 1677 odst. 1 OZ, který upravuje osobu spravující pozůstalost a ve kterém nalezneme následující pravidlo: „Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti.“. Pokud jde tedy o správu pozůstalosti, vykonává ji primárně správce pozůstalosti.

 

Správa pozůstalosti obecně

Úprava správy pozůstalosti je obsažena v § 1677 a násl. OZ. Obecné pravidlo je, že pozůstalost spravuje správce pozůstalosti, není-li tak vykonavatel závěti a není-li ani vykonavatel pak dědic, resp. více dědiců společně. Ať už spravuje pozůstalost kdokoliv z uvedených, vykonává prostou správu pozůstalosti. Dále má ten, kdo spravuje pozůstalost, dle § 1678 odst. 2 OZ povinnost poskytovat splátky z pozůstalosti osobám, které na ně mají právo, doručit odkazovníkům zprávu o odkazech, které jim připadly a vyrovnat dospělé odkazy, schválí-li to soud.

Obecnou úpravu prosté správy cizího majetku, kterou vykonává osoba spravující pozůstalost nalezneme v § 1405 a n. OZ. Obecně ten, kdo vykonává prostou správu činí vše, co je nutné k zachování majetku. Nemusí tedy majetek aktivně rozmnožovat, ale nesmí zůstat pasivní a musí činit aktivní kroky k zachování majetku. Konkrétní úplná definice „zachování majetku“ však neexistuje, jednání se vždy posuzuje ve vztahu ke konkrétnímu případu a okolnostem.

Zákon pak obecně ukládá povinnost správci uplatňovat všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodařit. Obecně by správce měl pokračovat v nakládání s majetkem tak, jak s ním nakládal samotný zůstavitel a činit primárně faktické úkony, které směřují k zachování majetku a zamezení zhoršení jeho stavu. Typicky půjde např. o placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (VSPHA 6 Cmo 185/2023). Ve vztahu k podílům v obchodních korporacích pak půjde v souladu s § 42 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) o výkon veškerých práv spojených s podílem, včetně účasti na valné hromadě a hlasování, napadnutí usnesení valné hromady návrhem na vyslovení jeho neplatnosti nebo převzetí dividendy.

§ 1679 odst. 1 OZ dále upravuje, kdy je správce oprávněn zcizit část spravovaného majetku nebo změnit jeho účel, a to následovně: „Při správě lze z pozůstalosti něco zcizit nebo použít jako jistotu, vyžaduje-li to zájem na zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného majetku, jinak za protiplnění. To platí i v případě, že má být změněn účel spravovaného majetku.“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že správce může zcizit něco ze spravovaného majetku pouze pokud je to v zájmu zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného majetku nebo jestliže se za to do pozůstalosti dostane odpovídající protiplnění (NS ČR 24 Cdo 3642/2021). Ustanovení § 1679 odst. 2 OZ pak správci také dává právo učinit úkon nad rámec prosté správy (tedy nad rámec toho, co je nutné k zachování majetku). K takovému úkonu pak potřebuje správce souhlas všech dědiců, v případě, že se dědicové nedohodnou nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou (např. nezletilý), vyžaduje se souhlas soudu.

Co pak nespadá do působnosti osoby spravující pozůstalost je správa pozůstalosti v případě stanovení odkládací podmínky či doložení času. V takovém případě přejde dědictví nejprve na předního dědice, tj. dědice určeného do doby, než bude podmínka splněna a až při splnění podmínky přejde na následného dědice, tj. dědice, který byl v pořízení pro případ smrti určen s podmínkou, resp. doložením času. Přední dědic má v takovém případě podle ustanovení § 1567 odst. 1 OZ omezeno jako právo poživatele a zároveň se uplatní úprava svěřenského nástupnictví (§ 1520 – 1524 OZ). Pokud tedy bude chtít přední dědic věc zcizit nebo zatížit, bude to dle § 1522 odst. 1 OZ možné pouze se souhlasem následného dědice, souhlas pak navíc musí mít také podobu veřejné listiny. Pokud zůstavitel v pořízení pro případ smrti neurčí předního dědice, nastoupí jako dědic zákonný dědic. Ačkoliv tak není stanoveno přímo v zákoně, můžeme toto pravidlo najít v důvodové zprávě k občanskému zákoníku a zároveň vychází z obecného zákoníku občanského z roku 1811).

 

Mezinárodní prvek v pozůstalostním řízení

Nezřídka se také stává, že je třeba v dědickém řízení vyřešit mezinárodní prvek. V případě, kdy bude dědické řízení vedeno českými soudy, použije soud jako kolizní normu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 (dále jen „nařízení o dědictví“). Nařízení se použije i v případě dědického řízení se státními příslušníky států, které nejsou členy EU, jelikož § 73a zákona č. 90/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), který by se jinak použil na tyto vztahy s mezinárodním prvkem, uvádí, že „Ustanovení této hlavy se nepoužijí na otázky, které spadají do rozsahu působnosti přímo použitelného předpisu Evropské unie.“, tedy právě nařízení o dědictví. Rozhodným právem, kterým se bude řídit dědictví jako celek, podle čl. 21 nařízení o dědictví pak bude právo země, ve které měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti, pokud je však zjevné, že měl zůstavitel užší spojení s jiným státem, použije se právo tohoto státu (zůstavitel se např. na posledních několik let života odstěhuje do rakouských Alp, ale veškerý svůj majetek, rodinu atd. má v České republice). Nehledě na čl. 21 je pak zůstaviteli v čl. 22 přiznáno právo zvolit si za právo, jímž se bude řídit dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem.

Zvlášť se pak posuzuje právo, kterým se řídí přípustnost a věcná platnost pořízení pro případ smrti (s výjimkou dědické smlouvy). Obecně se posuzuje podle práva, které by se použilo na dědění po zůstaviteli, pokud by zemřel v den učinění pořízení. Opět má však zůstavitel možnost zvolit si právo státu, jehož je státním příslušníkem.

Pro posouzení pravomocí vykonavatele závěti a správce pozůstalosti je důležité právo jímž se řídí dědictví jako celek. V případě, kdy se tedy bude řídit přípustnost a věcná platnost pořízení rozdílným právem než dědictví jako celek, pro účely vykonavatele a správce na tom nezáleží.

Nařízení také řeší otázku příslušnosti soudů. Obecně jsou o dědictví jako celku příslušné rozhodovat soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Pokud si zůstavitel zvolil rozhodně právo pro dědictví podle čl. 22 nařízení o dědictví a jde o právo členského státu, mohou si strany dohodnout, že soudy tohoto státu jsou výlučně příslušné k rozhodování o kterékoli otázce související s dědictvím.

Obecně lze uzavřít, že v případě neučinění volby bude rozhodným právem právo státu, ve kterém měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt, a rozhodovat budou soudy tohoto státu (pokud jde o členský stát EU, s výjimkou Dánska a Irska).

 

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že správa pozůstalosti, včetně činnosti vykonavatele závěti a správce pozůstalosti, tvoří komplexní systém zajišťující důstojné a právně korektní vypořádání majetku zůstavitele. Každá z těchto funkcí plní svou specifickou roli v rámci dědického řízení – vykonavatel závěti dohlíží na naplnění poslední vůle zůstavitele, zatímco správce pozůstalosti se stará o zachování a řádnou správu pozůstalostního majetku do jeho rozdělení. Dobré pochopení těchto institutů je proto nezbytné nejen pro právní odborníky, ale i pro každého, kdo se s otázkami dědictví setká v osobní rovině.

 
Pro více informací nás kontaktujte na:
 
JUDr. Mojmír Ježek, Ph.D.
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 6
110 00 Praha 1
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
www.ecovislegal.cz
 
O ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Česká advokátní kancelář ECOVIS ježek se ve své praxi soustřeďuje především na obchodní právo, nemovitostní právo, vedení sporů, ale i financování a bankovní právoa poskytuje plnohodnotné poradenství ve všech oblastech, a tvoří tak alternativu pro klienty mezinárodních kanceláří. Mezinárodní rozměr poskytovaných služeb je zajištěn dosavadními zkušenostmi a prostřednictvím spolupráce s předními advokátními kancelářemi ve většině evropských zemí, USA a dalších jurisdikcích v rámci sítě ECOVISpůsobící v 75 zemích celého světa. Členové týmu advokátní kanceláře ECOVIS ježekmají dlouholeté zkušenosti z předních mezinárodních advokátních a daňových firem v poskytování právního poradenství nadnárodním korporacím, velkým českým společnostem, ale i středním firmám a individuálním klientům. Více informací na www.ecovislegal.cz.

Informace obsažené na této webové stránce jsou právnickou reklamou. Nepovažujte nic na této webové stránce za právní poradenství a nic na této webové stránce nepředstavuje vztah advokát-klient. Předtím, než začnete jednat o čemkoliv, o čem si na těchto stránkách přečtete, domluvte si právní konzultaci s námi. Dosavadní výsledky nejsou zárukou budoucích výsledků a předchozí výsledky neznamenají ani nepředpovídají budoucí výsledky. Každý případ je jiný a musí být posuzován podle vlastních okolností.